Na monitoru počítače mi naskočila fotografie malých orangutáních mrňousů naložených ve vozíku. Jeli do školky pro opičí sirotky. Byli obrovsky roztomilí. Vykulené velké oči. Na hlavičkách jim stály vlásky jako Rákosníčkovi a přidržovali se vozíku téměř lidskýma rukama.
Tak nějak jsem ale tušila, že za touhle roztomilostí se bude skrývat příběh, který už tak roztomilý nebude. Rozklikla jsem fotografii a vedle ní se objevila nová. Mnohem smutnější. Ukazující děsivou realitu zvířecího druhu na pokraji vyhynutí. Osamocený orangutan sedící na posledním stromě uprostřed nelegální plantáže produkující palmový olej. Plantáže, která byla domovem pro něj i jeho rodinu. Domovem, který jsme mu násilně vzali. Tak jak to máme ve zvyku. Přijít. Zabrat. Neptat se. Bez respektu k ostatním živým tvorům. Protože sami sebe vnímáme na vrcholu pyramidy. Jako člověka moudrého. Zdá se vám to moudré? Zničit klíčový kus planety s unikátním ekosystémem a téměř vyhubit živočišný druh, který je nám tak blízko, že bychom ho téměř mohli považovat za „bratra nebo sestru“. A proč? Abychom si naládovali pupky další cukrovinkou, která neprospívá našemu zdraví a umyli se v chemickém mýdle, když je můžeme lehce nahradit ekologickou alternativou? Protože jsme se rozhodli vyhánět čerta ďáblem a nahradili jsme tuny CO2 z našich automobilů za kácení pralesů, aby na jejich místě vyrostli náhražky pro biopaliva?
Seděla jsem smutně u počítače a přemýšlela čím mohu přispět kromě zodpovědného spotřebitelského nákupu. Proklikala jsem se až na organizaci, která pracuje přímo v Indonésii a snaží se tento druh orangutanů zachránit. Nikde jinde na světě je totiž nenaleznete. Jen v Indonésii na několika ostrovech. Lidé stojící za organizací koupili kus jednoho z ostrovů, aby vytvořili vlastní rezervaci. Bezpečné místo pro zachráněné lidoopy. Vyhledávají místa, kde se kácí původní domovina a místo ní se vytváří plantáže pro produkci palmového oleje. Prochází vypálené oblasti a následně pečují o popálené přeživší. Vykupují malé sirotky, které ukradnou těžaři po zabití dospělých jedinců. Ty prodávají nejčastěji jako domácí mazlíčky. Stanou se součástí nelegálního obchodu se zvířaty, který je v žebříčku objemu a peněz, které se v nelegálním obchodě točí 4tý největší. Obvykle skončí přivázaní někde u restaurací, klubů nebo v domácnostech. Na krátkém řetězu, bez své rodiny a přátel, pro lidské pobavení. Osamocení, smutní, v nevyhovujících podmínkách. Ten večer jsem udělala to nejmenší, co jsem mohla. Na dálku jsem si adoptovala dva malé sirotky – Rockyho a Ricinu. Přispěla jsem na jejich výchovu a adaptaci jejíž cílem bude návrat do volné přírody. Tedy do volné přírody onoho kusu země, který organizace vlastní a svým obyvatelům simuluje přirozený domov.
Tehdy jsem vůbec nešla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak náročnou práci za nás všechny v oné organizaci dělají. Starají se o zvířata, bojují s velkými korporacemi, shánějí finance. Ptala jsem se sama sebe, kolik takových lidí, organizací a míst na světě je? Do rána jsem jich našla desítky a věděla, že i když nejsem veterinář, biolog nebo vědec, že chci něco udělat, přispět a pomoc. Že si již nemůžu namlouvat, že já sama nic nezmůžu. To bylo v červenci 2018. Na konci září jsem seděla v letadle na svou první dobrovolnickou cestu do Afriky…
