Většina z nás si Afriku spojuje s divokými zvířaty. Slony, žirafy, zebry, lvy a lvice. Boj o život ve volné přírodě, kde se ukazuje snaha přírody o rovnováhu v celé své fascinující kráse i krutosti. Mimo přírodní parky probíhá ještě jiný boj o přežití. Mnohem obyčejnější. Pouličních psů a koček, kteří nemají žádný domov. Nebo takových, jejichž domov je uprostřed chudinských slumů a čtvrtí. Nevím, která varianta je lepší. Mnozí z jejich pánů jsou velmi krutí a jejich život připomíná psy a kočky žijící ve slovenských romských osadách. Nebo jsou natolik chudí, že jsou zcela bezmocní. Sami jsou rádi, když mají kde spát a co jíst. Odhaduje se, že na světě je 200 – 300 milionů toulavých nebo opuštěných psů. Koček ještě více. Když jsem odjížděla do Afriky, netušila jsem, že budu mít příležitost připojit se na pár dní k veterinářům dobrovolníkům. Ti kastrují pouliční psy, kteří měli štěstí a našli cestu do útulku. Jejich služeb mohou využít také nejchudší obyvatelé. Organizace dobrovolných veterinářů má napojení na desítky jiných neziskových organizací. Organizace dodávají psy a kočky, propůjčují vlastní veterináře nebo nekvalifikované dobrovolníky jakým jsem byla já, na pomocné práce. Přebírání a odevzdávání psů, uspávání, vyholování, odblešování, odklíšťování, přinášení a odnášení na provizorní operační stůl nebo asistence a zahřívání při probouzení zvířat z uspání.
Nepředstavujte si žádnou veterinární místnost s dodržováním hygienických standardů evropského typu. Pracovali jsme v opuštěném skladu jedné z neziskových organizací. Venku se zvířata přebírala. Zapsalo se vaše jméno a počet psů nebo koček, které jste přivezli včetně informace o tom, zda máte svou přepravku nebo ne. Pracovníci místních útulků tak jezdili kyvadlově, podle počtu klecí a přepravních boxů, které měli k dispozici. Každé zvíře dostalo kolem krku provázek s cedulkou a označením. Ještě venku se zvířata uspala. Hlavní místnost vypadala asi takhle: vlevo od vstupu byly podél zdi 4 malé skládacím stolky, k nim přidělané lampy na osvětlení a podpěrky pro zvířata. Zde pracovali 4 veterináři v nepředstavitelném tempu a mimořádně efektivně. Vpravo byl stolek, kam se, jak na běžícím páse nosila zvířata, která měla přijít na řadu a vyholovala se. Vedle bylo několik stolů, kde byly noviny, deky, dezinfekce, pudry na odblešování, gumové rukavice a misky do kterých jsme odkládali klíšťata. Zbytek plochy podél zdi byl na zemi pokrytý novinovým papírem. Na něj jsme odkládali zvířata na dospání. Po probuzení se odnesla ven, do velkých klecí, kde zvířata čekala zpět na předání. Celý proces vypadal následovně. Jedna žena zvířata převzala, zapsala, označila cedulkou. Dobrovolník zvíře převzal, uspal a následně doprovodil k paní, která zvířata vyholovala. Zde asistoval další dobrovolník. Připravené zvíře se přeneslo k veterináři, který pouze poodstoupil od stolu a počkal na odnesení hotového zvířete, přinesení nového a výměnu nástrojů jiným dobrovolníkem. Dobrovolník, který zvíře přinesl, asistoval u kastrace, své zvíře si opět převzal a přenesl na novinové papíry, kde ho předal do péče jiných dobrovolníkům. Sám šel pro nové zvíře a opět do kolečka. Další osoba zajišťovala elementární výměnu a dezinfekci náčiní pro všechny čtyři veterináře.
Osobně jsem většinu času patřila mezi přebírající po kastraci. Zvíře, ve většině případů psa, jsme si převzali a uložili ho na volné místo na zemi. Vyndali jsme jazyk ven, aby nezapadl a zkontrolovali dýchání. Následně přišlo na řadu odblešování a odklíšťování. Celé zvíře se posypalo pudrem, který se pečlivě rozetřel po celém těle. Klíšťata se vytrhávala rukou ven. To mě trochu zarazilo, ale veterináři mě ujistili, že se jedná o jiná klíšťata než máme v Evropě a je možné je takto jen vytrhávat. Pravdou je, že jinak vypadala a kupodivu nepraskala v prstech. Po chvíli jsem nabrala jistotu a pracovala velmi efektivně. Můj druhý pes v pořadí, větší krátkosrsté směska plemeno bylo plné klíšťat. Byl to pes z chudinské čtvrti, který měl svého pána. Klíšťata byla uvnitř uší, mezi polštářky na tlapkách, kolem očí i tlamičky. Když jsem do misky odhodila klíště číslo 120, přestala jsem počítat. Zvířata byla velmi rychle podchlazená. Přikryli jsme je dekou a občas přidali láhev s teplou vodou pro rychlejší prohřátí.
Pracovalo se mlčky, soustředěně a efektivně. Každý den jsme vykastrovali 120 až 140 zvířat. Při práci nám hrála hudba z rádia a já obdivovala výdrž operatérů. Moje práce nebyla natolik významná, ani nebylo třeba takové přesnosti. Přesto jsme drželi všichni takové tempo, že i přes chladnou africkou oblast a studený sklad, jsem se po chvíli potila. Rychlostí práce, která byla vyčerpávající a stresující. Aniž bych při odletu do Afriky tušila, že právě takto strávím několik dní, staly se jedněmi z nejsilnějších. V průběhu dne jsem se dívala na desítky psů, kteří mi procházeli rukama a cítila smutek a zmar. Věděla jsem, že jejich život nebude po návratu „domů“ o moc lepší. Myslela na miliony psů a koček tam venku. I přes obří denní číslo vykastrovaných zvířat, snahu mnoha lidí o zastavení nekontrolovatelného množení i naše vyčerpání, šlo o bezvýznamnou kapku v moři. V jiných místech Afriky, která jsem navštívila jsem cítila naději. Tady to byla frustrace a beznaděj. Jedno ze dvou (o tom druhém až jindy) míst, kde mi ukáplo pár slz.
