Sladce růžový. Ne, červený nebo temně růžový, ale fakt sladce růžový. Přesně takový je můj kufr. Tak jako většina z nás i já mám mnoho tváří. Kromě blondýny, co si v rámci naplnění typických blonďatých klišé pořídila růžový kufr a na trek na Annapurnu si vezla kompletní kosmetickou výbavu (budiž mi k dobru, že ostatní ženy mi na moje malovátka chodily, ale o tom až jindy) mám mnoho dalších tváří. Často bývám za přísnou manažerku, která má ráda ve věcech pořádek. Poslední dobou stále častěji za dobrodruha a snílka, který překonává své vlastní hranice a vystupuje ze zóny komfortu. Protože mám téměř dospělého syna, za pár měsíců mu bude 18 let, dlouhá léta jsem cestovala jako single mum jen s ním. Volila jsem bezpečné a známé destinace. Jednoho dne jsem učinila rozhodnutí, že je na čase věnovat se sama sobě, svým potřebám a snům a začala vyrážet na sólo cesty. Sbalila jsem proto svůj růžový kufr a vyrazila na své první dobrodružství za zvířaty. Do té doby jsem z Afriky znala jen resorty v Egyptě nebo Tunisu. Co si budeme povídat, vypadají jeden jako druhý a člověk se občas musí zamyslet ve které zemi se to právě nachází. A tak jsem jednoho brzkého rána přistála v Johannesburgu. Ve městě s příšernou pověstí. Podle statistik se jedná o město s nejvyšším počtem úmrtí a přepadení střelnou zbraní na světě. Kamarádky šílely, jestli jsem se nezbláznila, jet sama, blonďatá, bílá, mladá a celkem pěkná do JARu. Jiné ženy, které tam byly pracovně mě varovaly, že nesmím sama nikde chodit, a hlavně ať si neberu nic slušivého na sebe. Žádné řetízky, náušnice, nic, co přitahovalo pozornost zlodějů. Vyprávěly šílené historky, které zažily nebo slyšely, a znejisťovaly mou pevnou urputnost. Odvážní mužové, kteří JAR procestovali a nežijí ve strachu ze znásilnění, vyprávěli, jak je JAR krásná země. Zejména neopomněli zmínit golfová hřiště a víno. Novinové titulky se v tu dobu plnili výhradně informacemi o vyvražďování bílých farmářů. Mix rozporuplných informací mě trochu znejistit, zároveň zvýšil má očekávaní a vnitřní radostnou nedočkavost z budoucího dobrodružství. Tentokrát jsem se ovšem rozhodla pro dobrou přípravu cesty, tak abych minimalizovala osamocené přesuny. Jinými slovy, dokud nebudu mít zvířecí organizaci, která je ochotná mě přijmout a postarat se o mě, nikam nejedu.
Moje první cesta byla nakonec bezvadně připravená. V Johannesburgu na letišti jsem zůstala překvapivě dlouho viset. Otevřené jen dvě noční, téměř ranní přepážky. U východu jsem zjistila, že frontu způsobuje preventivní zdravotní screening kvůli ebole, která se tou dobou vyskytovala v některých afrických zemích. Následovalo vyzvednutí kufru a přesun do části pro lokální lety. Hned mezi dveřmi se mě ochotně ujal černošský mladík, který mě značně vystresoval informací, že má přepážka bude za chvíli zavírat. To mě překvapilo, zdálo se, že mám rezervu. Přesto jsem nasadila jeho běžecké tempo. Jak se později ukázalo, šlo o perfektní herecký výstup, kterým si v rámci mé záchrany chtěl vysloužit tučném dýško. To dostal, ovšem výrazně menší, než očekával a jen proto, že mi pomohl vyřešit zmatek s letenkami. Lokální lety nabízí několik společností. V případě nenaplnění letadla si vzájemně vypomáhají. Půjčují si pasažéry, aby ušetřili na nákladech. Pro místní se jedná o tak běžnou záležitost, že ji všichni znají a prostě oběhnou vícero přepážek, dokud nenatrefí na tu správnou společnost. Můj africký pomocník vše zorganizoval, postavil mě do správné řady a s frfláním mě opustil. Nejspíš bych na tom byla na jeho místě podobně. V JAR jsou ceny překvapivě o více než polovinu vyšší než u nás. Některé ceny, například pohonných hmot jsou mimořádně vysoké. Mimoto, nezaměstnanost zde trvale dosahuje kolem 30%. Mzdy jsou výrazně nižší nebo často minimální. Mnohdy se jedná o uměle vytvořená pracovní místa státní snahou o podporu černošského obyvatelstva a spoléhá se, že si každý přivydělá natahováním ruky za neobjednané služby turistům nebo bohatší bělošské části obyvatelstva. V každém případě, nyní jsem mohla vyrazit na malé lokální letiště George. Zde v budoucnu přistanu ještě několikrát a vracet se budu ráda.
Můj příjezd byl naplánovaný na stejný den jako přílet tří studentů na stáž. Všechny odjezdy a příjezdy se plánují na pondělí. Jak kvůli organizaci práce na místě, tak kvůli úsporám za benzín. Byla jsem bohužel první, kdo dorazil, a tak mě čekalo dalších 5 hodin na letišti. V předstihu se setkávám s Janou (ano, je to jihoafrické jméno), která bude jednou z mých průvodkyň v následujících dvou a půl týdnech. Následně přiletí studenti zoologických oborů z Portugalska, Velké Británie a z Hongkongu. Budou mými společníky v příštích dnech. Na rozdíl ode mě zůstávají několik měsíců a zaplatili za pobyt obří sumu peněz. Ta představuje významný příjem pro udržitelný provoz míst jako je organizace, která se snaží o záchranu a rozmnožování gepardů. Sharon, šikmooká dívka z Hongkongu se stane moji nejbližší osobou a bude jednou z těch, se kterými zůstaneme v budoucnu v kontaktu. Na rozdíl od ní netrpím posunem času a s příletem se vyrovnávám výrazně snadněji. JAR má pro nás Čechy tu výhodu, že většina země se nachází ve stejném časovém pásmu, obdobnou vlhkost vzduchu a v mnoha částech podobně prožívané jaro a léto. To vše jen opačně. Když je u nás zima, v JAR je léto a naopak. Nasedáme do auta pro 12 osob určeného pro přepravu studentů a dobrovolníků a vyrážíme za novými zážitky.
