Nacházíme se někde pod Krugerovým parkem. Jako jindy mě doprovází Elna. Moje nová jihoafrická přítelkyně na cestách. Přestože před pár dny jsem se v jiných částech JAR zahalovala do svetru, tady dosahují teploty ke 40 C ve stínu. I přes klimatizaci ve voze ze mě leje pot a na tělo se mi lepí oblečení i vlasy. Kouknu na Elnu a je na tom podobně. Rudá jako rajče. Organizaci pro paviány se nám nedaří najít. Bloudíme. Jsme v místech, kde je vysoká nezaměstnanost a sama bych se tu necítila asi úplně bezpečně. Podél cest se snaží ženy prodávat ovoce. Špinaví muži v odrbaných šatech se jen tak poflakují. Nakonec zavoláme do organizace a zjišťujeme, kde děláme chybu a proč se motáme. Je nutné vjet přímo do chráněné oblasti. Projdeme kontrolou, zaevidujeme svůj vůz i sebe a čeká nás ještě 40 minut cesty po cestě plné kamenů, vhodné pro jeepy. Cestou potkáme vyčerpanou místní ženu, která šplhá v horku do kopce a mává na nás. Provedeme rychlou bezpečnostní poradu a rozhodneme se ji svézt. Elna hovoří afrikánštinou, ale i tak má problém se s ní dorozumět. V JAR je 11 oficiálních jazyků, angličtina, afrikánština a 9 místních dialektů. A takhle paní mluví jen místním jazykem, nemá vzdělání a pracuje jako uklízečka v domě místních bohatých. Vyvezeme ji na kopec a vysadíme. Ona se vydává vpravo, my pokračujeme vlevo až na konečné místo. Pokusíme se zaparkovat ve stínu a míříme k hlavní budově. Vítá nás vrtěním ocasu velký pes, kolem se prochází slepice. Projdeme kolem ohrádky s králíky a nafukovacím dětským bazénkem. Čekáme až se někdo objeví. Slyšíme, jak na sebe opice pokřikují, ale žádné nevidíme.
Konečně se setkávám se Samanthou, se kterou jsem již týdny v kontaktu a organizaci vede. Je to atraktivní, mladá a usměvavá žena, která vás porazí silou své osobnosti. Organizaci má pevně v rukou. Je přímá a jednoznačná. Nadšeně nám vypráví o budoucích vizích, provozu i historii. Organizaci založila Rita Miljo (původem z Německa) přezdívaná „Mother of Baboons“. Také máte pocit, že slovo „Baboon“ zní mnohem lépe než „pavián“? Historka říká, že když byla s manželem na dovolené, uslyšela plakat miminko. Vydala se za pláčem a místo dítěte nalezla plačící polomrtvé mládě paviána. Vzala si jej a vypiplala. Podobnost s péčí o lidské mládě ji zasáhla natolik, že ve velmi krátké době učila rozhodnutí zasvětit svůj život právě tomuto druhu opic. Opic, kterých je na světě ještě dostatek, proto nejsou chráněným druhem a většina místních s nimi jedná ošklivě. Ostatně i v jiných částech světa jsem je během svých cest potkávala s amputovanými končetinami a jiným typem zranění cíleně způsobeným lidmi. Tyhle opice mají tu smůlu, že jich je ještě na planetě dostatek a zároveň jsou velmi inteligentní. Při hledání potravy se naučily otevírat lednice, popelnice i špajzky. Pohybují se v tlupách v počtu 20 – 30 jedinců a jakmile jednou najdou ledničku, rádi se vracejí. Chovají se efektivně a učí se ze zkušenosti stejně jako lidé. Navíc jsou to parádníci a parádnice. Mají rády blýskavé věci. Mobilní telefony na stolech a vykukující z kapes, stejně jako náušnice nebo řetízky je lákají. Často se tak dostávají do konfliktu s lidmi a místní je neváhají střílet. Rita tak měla odvahu chránit nenáviděná zvířata navzdory všem. V počátcích byla vysmívaná i zatracovaná. Prokázala však velkou morální sílu. Šla za tím, čemu věřila a co považovala za správné.
Rita vybudovala nejúznávanější organizaci pečující o paviány na světě. Byla první, která vytvořila koncept lidských matek a úspěšný projekt návratu do volné přírody. Dobrovolnice se starají 24/7 o osiřelá mláďata a nahrazují jim paviání matku. Dají jim pocit bezpečí a naučí je důvěřovat světu. Stanou se z nich sebevědomí paviáni, které je možné začlenit do běžné skupiny. V roce 2002 již dosahovaly její metody takového věhlasu, že se s ní sešel Nelson Mandela. V roce 2012 Rita tragicky uhořela uprostřed své milované organizace. V domě, kde první patro představovalo ošetřovnu, kuchyni i sklad, horní patro byla Ritina ložnice. Uhořela během spánku spolu se třemi paviány.
Obhlídka přední části organizace, kde je nová klinika, učebna pro školy, karanténa pro nově příchozí paviány, ale i ubytování pro dobrovolníky a vyprávění o historii, metodách a setkání s dobrovolníky zabralo dvě hodiny na slunci v nejvyšších teplotách. Hledám stín, začíná se mi motat hlava, zvedá se mi žaludek. Nechápu, jak v tomhle může někdo celé dny pracovat. S povděkem přijímám další láhev vody a jdu se schovat do stínu, než Samantha odvede krátkou tour pro turisty za poplatek. Má dohodu s nedalekým hotelem, že přiváží turisty na krátkou prohlídku. Tyto návštěvy nijak nenarušují klid zvířat, ale představují důležitý zdroj příjmu.
Druhé části dne se setkáváme se Stevem, hlavním zoologem. Steve je stejně jako Samantha z Velké Británie a za paviány přijel před lety jako student na stáž. Začal se vracet a jednoho dne již zůstal. Stejně tak Samantha. Steve si získal důvěru Rity natolik, že mu organizaci odkázala. Steve se mě ujímá a vede mě do částí, které jsou veřejnosti nepřístupné. Všude kolem nás se volně procházejí divocí paviáni a já se cítím trochu nejistě. Vyrůstala jsem s tím, že paviáni jsou ty agresivní opice s červenou zadnicí. Přicházíme na velký pozemek plný velkých výběhů. Dostávám roušku a je mi vysvětleno, že ji nemám proto, abych něco nechytla já, ale aby ode mě něco nechytly opice. Mohou se nakazit běžnými lidskými nemocemi. Pro ně jsou ovšem smrtelné. Ve výbězích jsou skupiny kolem 30ti paviánů. Součástí práce je vyhledávání vhodných lokací k vypuštění primátů do volné přírody a následný monitoring. Obvykle se jedná o soukromé farmy velké rozlohy, kde dochází k minimálním konfliktům s lidmi. Takových míst není mnoho a ochota lidí přijmou paviány je malá. Průměrná doba pobytu skupiny paviánů v organizaci je 9 let. Cestou potkáváme ženu, která táhne hadice a já obdivují její svaly. Je to dobrovolnice z Evropy, která s nimi žije již několik měsíců. Má přezdívku „mašina“. Úklid výběhů, navíc v místních teplotách je vyčerpávající a ona si je bere dobrovolně celé dny. Ví, že její fyzická kondice je lepší, než většiny dobrovolníků. Ostatní tak připravují potravu a dělají jiné méně náročné aktivity. Najednou na sebe začnou opice pokřikovat, skákat z místa na místo a předávat si informace mezi jednotlivými výběhy. Je zjevné, že jde informační vlna a já jsem ohromena inteligencí těchto zvířat. To se prý jen k výběhům blíží hroch, který vylezl z řeky, prohlásí s klidem Steve. Později se dozvídám, že Steve patří k několika málo lidem, jejichž znalost zvířat je na takové úrovni, že již rozumí mnohému, co si paviáni sdělují.
Následuje pozvání na vegetariánský oběd. Seznamuji se se stálými místními zaměstnanci, a dobrovolníky ze zahraničí i režimem, kde všichni musejí přiložit ruku k dílu. V organizaci je trvale kolem 500ti paviánů. Na místě se provádí i nutné chirurgické ošetření. Organizace je ze 100 % financována z darů nebo z příjezdu dobrovolníků, kteří za svůj pobyt platí. Všichni, se kterými jsem se na místě setkala jsou na tomto místě již po několikáté. Je z nich cítit rodinná atmosféra. Svorně přikyvují, že i když to na první pohled vypadá, že dávají…čas, peníze, práci…ve skutečnosti je to co získávají a odváží si, mnohem více. A proto se vracejí opakovaně. K večeru se ubytuji v jedné z dřevěných chatek v tzv. vesnici pro dobrovolníky. Nad postelí visí moskytiéra a dám si sprchu. Ta je venkovní, otevřená a zatímco na mě dopadá sluncem ohřátá voda, pozorují zapadající slunce nad hlavou. Večer se všichni společně uvelebíme u ohniště a já poslouchám příběh o tom, jak se po smrti Rity do sebe Steve a Samantha zamilovali a rozhodli se pokračovat v odkazu Rity. Steve to umí s opicemi. Samantha je vizionářem a výkonným generálem. Organizaci rozšířila, dala jí směr a vizi, zajišťuje financování. Tahle lovestory pokračovala. Dnes jsou manželé a narodila se jim dcera Sophia. Té patřil onen malý nafukovací bazének u hlavní budovy. Dnes jsou jí 2 roky. Ptám se, zda jí viděly babičky a dědečkové z Anglie…Samantha se Stevem odpovídají, že ještě ne…všechny peníze jdou do organizace, a tak nezbývá na letenky do Anglie…
